"It takes a village", ale kdo umí být vesničan?

Být součástí komunity znamená přijmout jistou míru nepohodlí

Musíme být k sobě upřímní. Jsme osamělá generace.

30 % mladých mužů uvedlo, že v uplynulém týdnu netrávili čas s nikým mimo svou domácnost. 65% amerických mužů říká, “Nikdo mě dobře nezná”.¹ Průměrná žena tráví víc času se svým domácím mazlíčkem, než další osobou² (jsem průměrná žena). “Češi jsou mezi nejméně osamělými v Evropské unii. Přesto u nás narůstá podíl mladých lidí, kteří se nemají na koho spolehnout”³

Mladé ženy se stále častěji identifikují jako „progresivní“ a volí levicově, zatímco mladí muži zůstávají spíše konzervativní. To tvoří šílenou propast mezi gendery, která se velmi špatně překlenuje. Stále více žen nemůže najít partnera. Více než polovina mužů do 25 let nemá žádné zkušenosti s intimitou. Máme čím dál víc edukovanějších žen než mužů. Ženy začaly posledních desetiletích mnohem víc vydělávat, mají víc možností. Nejsou tak ochotné se usadit jako byly dříve. Přesto to neznamená, že by nechtěly. Studie Human Reproduction zjistila, že 85% žen, které si nechají zmrazit vajíčka, tak činí kvůli nalezení času na nalezení partnera.⁴

Člověk je tvor společenský. Potřebuje kolem sebe reálné lidi z masa a kostí.

U dětí tohle chápeme a víme, že nesmí být vychovávané v izolaci. Kolem dítěte je rodina, učitelé, přátelé. Čím více lidí kolem nás je, tím lépe se nám ve světě žije. Chápeme, že dětem je potřeba pomáhat a podporovat je. Ale v určitou chvíli dospívání najednou přepneme a požadujeme samostatnost. “Tak teď Nikolko, teď už si to musíš zařídit sama. Já tady přece nebudu věčně, abych ti všechno zařizovala.”

Každý se musíme naučit být soběstačný. Ode mě se to chtělo velmi brzy a já jsem svou samostatnost vždy považovala za silnou stránku. Ale kdy je to příliš?

Jsme odkojeni na mýtu individualismu. Myšlence, že začarované já je to jediné, za co stojí za to bojovat. Jediné, co mě zachrání. Já a můj čas, já a moje schopnosti, já a moje peníze, já, já, já. Tak moc jsme se naučili ohlížet pouze na sebe. Učíme se žít single, chodit sami do kina, jezdit na dovolenou. A i když je extrémně cenné umět být sám (o tom zase příště), má to své limity.

Pokoušet se utěšit sama sebe, když ležíš na zemi po úzkostné atace, je při nejmenším nezodpovědné. Kdy naposledy ti bylo opravdu hrozně a nikomu si o tom neřekl/a? (Neexistuje žádná medaile pro lidi, kteří trpí dostatečně potichu). Ale nemusíš trpět, abys chtěl/a společnost. Naučit svůj mozek že osamělost je slabost není dobrý nápad. Je to kruté.

Já jsem si vybrala, že budu žít sama. Dlouho jsem si na tom zakládala. Žiju ve vlastní hlavě, potřebuju se často nabít a mám ráda ticho. Vyrostla jsem v pětičlenné domácnosti, takže si, myslím, trochu klidu zasloužím. Cíleně jsem pracovala na tom, abych se naučila sama vydělávat, cestovat, jít na koncert… A jsem za to ráda. Žiju sama už víc jak 4 roky a jsem velmi samostatná. Ale asi po roce takového fungování mi rychle došlo, co mi chybí. Myslela jsem si, že to je láska – onen partner nebo partnerka, kteří by byli mou berličkou. Ve skutečnosti je ale mnohem důležitější pojmenování toho, co mi scházelo.

Komunita.

Člověk si v určitou chvíli svého života buď uvědomí, že komunitu má a nebo, že mu chybí. Přijde to většinou ve chvíli, kdy ji potřebuje. Někdo z vaší rodiny je nemocný, vy sami onemocníte, adoptujete si psa, zlomíte si nohu, narodí se vám dítě… V takových chvílích si člověk velmi rychle uvědomí, že nemůže všechno zvládnout sám. Nejsme na to stavění. Všichni máme stažený Tinder, abychom si našli partnera. Chodíme na rande a lamentujeme, že nikde nikdo. Myslíme si, že právě to nás spasí. A přesto, že partner/ka je určitě pro život velmi důležitá, nutná není. Co podle mě nutné je, je společenství lidí, o které se můžeme opřít a které se může opřít o nás.

Ale chápeme, jak se vlastně něco takového tvoří?

“Prosím, můžeš mi skočit vyvenčit psa?”

Obyčejný požadavek. Až na to, že ne. Máš práci, ráno odcházíš brzo do práce. Chceš jít do fitka a potom máš důležitou ranní schůzku. Odpoledne končíš pozdě, musíš ještě pracovat, uvařit jídlo pro sebe nebo pro děti. Nemáš čas.

Tak odmítneš. A znovu a znovu. Protože tvoje dny se nemění, nikdy tam nezbyde příjemně otevřené okno, kdy by sis řekla: tak super, teď můžu jít někomu pomoct. Takhle to nefunguje.

Někomu pomoct je často nepohodlné. Musíš si upravit režim. Vstát dřív. Přesunout schůzku. Omezit svoje pohodlí, zatímco u tebe bydlí brácha se zlomenou nohou.

Být součástí komunity znamená přijmout jistou míru nepohodlí.

“It takes a village” jak se říká v angličtině. K dosažení nějakého cíle je většinou potřeba víc lidí. Víc, než já. Zapomněli jsme, jaké to je, být součástí nějaké vesnice. Obzvlášť ti z nás, kteří vyrostli a žijí ve velkých městech.

Neumíme komunitu vyhledávat a neumíme ji ani poskytovat. Ztratili jsme tyhle schopnosti a v důsledku toho je budou ztrácet i naše děti.

Někdo nahradí komunitu jedním člověkem. Já ale věřím, že to nestačí. Komunita jako taková je potřeba právě proto, že spoléhat se na jednoho člověka nestačí. Je to pro něj příliš velké břímě a není to fér. Zasloužíme si sítě rozhodit trochu dál.

Já jsem velmi pro, aby se ženy učily být samy a nebyly závislé na svých mužích. Je životě důležité mít rád svou vlastní společnost. Vedle práce na vlastní soběstačnosti ale musí přijít práce na komunitě. Práce na tom, abychom měli komu zavolat, když potřebujeme pohlídat psa, dítě nebo kytky. Když je nám nejhůř.

Já mám svou vesnici. Moje vesnice mě totiž vycvičila. Ne cíleně, ale příkladem. To, jak nezištně moje kamarádky pomůžou, zapůjčí nebo dojedou. S jakou jistotou vím, že se na ně můžu spolehnout. Chci být pro ně tohle taky.

Sedět sám na vlastním a ve vlastním je často pohodlné. Nevyžaduje to žádnou akci. Ale ve skutečnosti, když se všechno sečte a podtrhne, je to horší. Pokud se nebudeš starat o svou komunitu, pokud nebudeš ochotný/á aktivně pečovat o své nejbližší, nebude tam nakonec nikdo. A to je strašně osamělá existence.

Takže jak z toho ven? Krok číslo jedna – zapoj se. Nemusíš být nutně hnacím motorem komunity ve svém městě. Nemusíš nutně založit čtenářský kroužek nebo fotbalový klub. Můžeš jenom pomoct.

Když tě někdo požádá, aktivně se zapoj. Jdi na oslavy svých přátel a rodiny, připrav oslavu pro někoho blízkého. Pomoz čerstvé mamince v šestinedělí a uvař nebo jí jdi uklidit. Ne, nemyslím zaplať uklízečku. Jdi tam a ukliď, u toho si s ní popovídej a třeba pohlídej dítě, zatímco se osprchuje. Zajeď za babičkou i když se ti to nehodí. Popovídej si se sousedkou, která ti přijde trochu otravná.

Obzvlášť pokud si kluk nebo se jako kluk prezentuješ – vytáhni svého kamaráda ven. Zejména toho, který věčně sedí doma a nikam nechodí. A nenech se odradit prvním odmítnutím. Osamělost biologických mužů je epidemie, která je radikalizuje. A tvoří tak nebezpečí hlavně pro ženy. Tohle musí muži nutně řešit.

Krok číslo dvě – když tě někdo požádá o pomoc, pomož. I když je to nepohodlné. Pomáhat je málokdy pohodlné. Málokdy se to hodí.

Pokud nebudeš komunitě vracet zpátky, komunita se přestane ozývat.

Protože krok číslo tři je komunitu využít. Řekni si o pomoc. Když je ti úzko, když máš radost. Když sám nezvládáš.

Být součástí komunity znamená práci. Ale ty výhody ty váhy převáží na tu nejlepší stranu. A třeba potom nejen že nebudeme opuštění, ale nebudeme vychovávat další generaci osamělých individualistů, kteří se radikalizují a volí prezidenty, kteří posílají lidi do koncentračních táborů nebo páchají genocidu.

1. https://www.equimundo.org/wp-content/uploads/2023/05/STATE-OF-AMERICAN-MEN-2023.pdf

2. https://www.theatlantic.com/ideas/archive/2024/02/america-decline-hanging-out/677451/

3. https://www.evropavdatech.cz/clanek/111-osamelost/

4. https://www.institutmodernilaska.cz/blog/proc-zeny-skutecne-odkladaji-materstvi