Zabouchni dveře do vlastního pokoje

Jak mi čtyřdenní pracovní týden změnil život

Snad už se nás po lednu pustily všechna šílená předsevzetí. Ty, které pro nás ani tolik neznamenají. Já miluju první leden, je pro mě mnohem zábavnější než Silvestr. Čistý štít. Je to jeden den v roce, kdy je úplně jasný obzor. Už dlouho si nedávám žádný novoroční předsevzetí. Nesnáším totiž nesplněné sliby. Ale každý rok jsem si říkala: tak tenhle rok, to bude ten rok, kdy konečně dopíšu knihu. Tenhle cíl jsem posouvala třeba 10 let. Tak jak jsem to doprdele nakonec udělala?

Tak já vám to povím. Protože pro mě byl rok 2024 transformační v mnoha ohledech, ale základy pro něj jsem začala pokládat už v roce 2023, kdy jsem si poprvé řekla o čtyřdenní pracovní týden.

V práci jsem hodně ambiciózní ale mám taky hodně osobních cílů. Cíl napsat knihu byl tím nejdůležitějším. Píšu odmalička – psaní jsem se věnovala už na základní škole, na střední škole jsem si napsala dvě divadelní hry a celou dospělost jsem se pokoušela dopsat knihu.

Ale kde někdo jako já – člověk, co si nikdy nemohl dovolit nepracovat – najde čas na psaní celé knihy?

Už na střední škole jsem měla skoro každý víkend brigády a vedle toho jsem se angažovala v našem divadelním spolku. U vysoké jsem pracovala první rok bakaláře půl úvazek, zbytek studia full time. Po vysoké jsem pracovala na full time, k tomu půl úvazek po večerech. Málokteré měsíce jsem pracovala méně, jak 180 hodin. Když to nebyla další práce, byl to další projekt. Začala jsem školit. Všechno, kromě vlastního umění. Řekla jsem ano na všechno kromě sama sebe.

Nechápejte mě špatně – já mám vlastně velmi privilegovanou pozici. Nemám děti, nikoho, kdo by na mě závisel. I mnohem zaneprázdněnější lidé napsali celé eposy. Já jsem na sebe byla strašně naštvaná. Proč to JÁ nedokážu? Strávila jsem roky, kdy jsem se snažila natahovat každou hodinu, abych dokázala VÍC. Říct ano na další projekt. Kývnout na tuhle konzultaci. Pomoct tomuhle spolku. A tamhletomu. Vedle toho přece určitě dokážu ještě psát, nebo ne?

Jsem z generace, kde byla vždy zaneprázdněnost nejnablýskanějším odznakem chrabrosti. V poměřování vzájemného vyhoření jsou mileniálové soutěživější, než anorektičky. Koukej, jak moc trpím! Už před pár lety jsem si, díky svému pomalému posouvání doleva uvědomila, že to je hloupost. Ale to je jako snažit se vyndat mouchu lapenou v džusu. I když máš pocit, že už si jí nahmátla, nakonec zjistíš, že tam je, až když se jdeš znova napít. Jediné řešení je vylít celou sklenici a nalít si znovu.

Myslela jsem si, že musím. A musela. Musela jsem nejdřív zajistit sama sebe. Jak to nazvala Virginia Woolf? Vlastní pokoj? Žena, která chce psát fikci, potřebuje vlastní pokoj, vlastní zdroje, vlastní kariéru, o kterou se může opřít. Ale zapomněla jsem na jednu důležitou součást její teorie. Čas – ten pokoj mi má dát klid, jistotu a čas na kreativní práci. A ten jsem já neměla. Vlastní pokoj totiž není o zavřených dveřích ze dřeva s mosaznou klikou. Ty dveře vlastně neexistují a proto se zavírají strašně těžko. Jsou to dveře časoprostorové, mentální, naše vlastní hranice. Držet si je je skoro nemožné. Vždycky přijde někdo, kdo je rozrazí.

Nejsem stroj a neumím jím být. Hodně mi v tomhle ohledu pomohla kniha Pomalá produktivita, kterou mi doporučila Anet (Aneta Martinek, autorka Organizačního porna). Cal Newport dává důraz na to, že věci, které za to stojí, zaberou člověku čas. Potvrdil mi argument, že abych dokázala vytvořit nějakou skutečnou hodnotu, nikdy to neudělám na běžícím páse.

Proto jsem se rozhodla ty dveře ostře zabouchnout. Dveře k sobě, ke svému času.

Tak jsem přišla do kanclu #HolkyzMarketingu a řekla jsem, že pro mě priorita už není růst finančně, ale časově. Mít jeden den v týdnu pro své psaní. A holky (protože jsou osvícené a celá naše firma taky), mi to umožnily. Připravily jsme na to můj tým, připravila jsem na to sama sebe – svůj pracovní týden, svůj program, své priority. Připravila jsem se na to, že budu moje povinnosti jako hlavy marketingu musím zvládnout za čtyři dny místo pěti.

Ten den, kdy jsem si o to řekla, jsem doma plakala štěstím. Překvapilo mě, jaké emoce to ve mě vyvolalo. Bylo to poprvé, co jsem si řekla o něco pro sebe. Ne pro dospělou CMO Nicole. Pro dvanáctiletou holku, co začala psát svůj první příběh v dětském pokoji na kus starého sešitu.

Nastavila jsem si svůj “volný” den na úterý. V pondělí jsem v kanceláři měla check s týmem i s vedením. Rozdala jsem úkoly pro sebe i pro ostatní. Úterý jsem pak mohla nerušeně pracovat na knize. Ráno jsem vstala, jako kdybych šla do práce, a psala jsem. Hodinka na oběd. Pak zpátky k psaní. Středa až pátek jsem potom měla prostor na práci – vedení týmu, vedení našeho marketingového rozpočtu, strategii… Víkendy jsem alternovala mezi školením, psaním a volnem.

Těch 8 hodin mi dalo strašně moc. Nikdy jsem ten den nechodila na Slack. Neotevírala jsem mail. A co bylo nejdůležitější – tým to respektoval. Krize holky zvládly beze mě. Protože málokdy se stala krize, která by nepočkala do druhého dne. A pokud už se stala, v týmu bylo dalších několik lidí, kteří mě zastoupili. Stejně jako bych já zastoupila je.

Vedle práce jsem zabouchla dveře před všemi věcmi, které neplnily můj cíl. Přestala jsem mentorovat, neškolím zdarma. Málokdy poskytuju zdarma konzultace. Zní mi to sobecky, když to takhle napíšu. Ale každá hodina, kterou jsem měla navíc, musela jít do psaní.

Mou práci to negativně nijak neovlivnilo. Po celém roce jsme s holkama (mýma šéfkama) zhodnotily, že to neovlivnilo performance můj, týmu nebo obrat firmy. Ano, mám méně času na schůzky – proto se holky v mém týmu naučily mít schůzky i beze mě a nosit mi až finální návrhy. Ano, později odpovídám na maily – ale maily pro mou práci nejsou priorita, protože tam se neděje gro mojí práce. A ano, musím mnohem lépe prioritizovat. Ale to mému soustředění jenom prospívá.

Koho to ale ovlivnilo, byly věci okolo. V posledních měsících dopisování prvního rukopisu jsem psala hodinu každé ráno před prací – ještě v kombinaci s celým úterkem a celým víkendem. Volný čas pro mě dlouho představoval neznámou. Všechnu svou energii jsem věnovala práci a psaní. Málokdy jsem chodila ven s přáteli. Přestala jsem chodit na rande. Poslední měsíce jsem neměla jediný den volna.

Ale jak řekla Taylor Swift v jednom rozhovoru v roce 2009: I get tired a lot, but I never get tired of it. I přesto, že mě to unavuje. I přesto, že jsem na konci dne vyčerpaná. Jakmile člověk najde vlastní smysl, únava je jen malou cenou, kterou platí. Mnohem větší ceny zaplatí jinde. Protože alespoň na chvíli musí člověk něco pustit. Zabouchnout dveře vlastního pokoje znamená zavřít se i před věcmi, které máš možná rád/a.

Snažně tě prosím, nevěř vlastní hlavě, ale ani společnosti, že dokážeš všechno. Nedokážeš. Ne všechno dohromady. Něco budeš muset pustit. Pokud můžeš, pokus se pustit ty věci, které pro tebe nejsou priorita, které ti nedávají smysl. Je to ten důvod, proč se nehrnu do hledání vztahu. Proč teď rozhodně nechci děti. Proč si velmi pečlivě vybírám přátele. Proč odmítám nabídky na spolupráci. Proč nemám čas odepisovat na každý e-mail nebo zprávu. Poslechni si Shondu Rhimes, ona ti to potvrdí.

Ale stálo to za to, protože po roce, kdy jsem dala opravdu hlavní prioritu psaní, jsem knihu dopsala. A nejen to, nabídla jsem ji nakladatelství, které z ní bylo nadšené. A právě teď pracujeme na tom, aby kniha vyšla na podzim 2025.

Tenhle rok je opravdu ještě na začátku. A já doufám, že budeš mít v tomhle roce dost síly na to něco pustit. Ne kvůli někomu jinému. Ale kvůli sobě.