Milostný dopis běhání

Aneb motivace umírá jako první.

Nic můj život nezměnilo tak, jako disciplína, kterou mi dalo běhání.

Já jsem vždycky byla dítě, které nemělo žádný vztah ke sportu. Moji rodiče nebyli nijak sportovně založení, ale je vinit nemůžu. Můj bratr vyzkoušel snad všechny sporty na světě a doteď je z něj duracellový králík, který cvičí zhruba dvě hodiny denně. Podle mě je v něm něco, co ho nedokáže udržet na místě. Nevím co dávají do plechovky Red Bullu, ale cokoliv to bude, mému bratrovi to zřejmě obíhá žílami místo krve.

Já jsem taková nikdy nebyla. Mě se opravdu nemusíte nijak snažit udržet na místě. Moje máma ráda říkává, že jsem byla dokonale klidné dítě. Kam mě posadila, tam mě o půl hodiny později našla. Ve stejné poloze jsem seděla a zírala do blba. Kdybych viděla takové dítě, asi bych se bála o jeho duševní zdraví. Když ale víme, to, co o mě víme, pojďme říct, že jsem tehdy spřádala zápletky svých budoucích románů.

Každopádně jsem nikdy neměla problém posedět. Já jsem seděla pořád – s knihou v ruce, nějaký čas u piana, u psaní, u devadesátkových fantasy a sci-fi seriálů. Jednou jsem dokonce zmeškala premiéru Shreka 2 v kině, abych zkoukla nejnovější díl Čarodějek. Nikdy jsem to neviděla jako zásadní problém. Brala jsem to jako svou osobnost – jsem hloubavý člověk. Stále ráda sedím a “čumím do blba”. Proto mě baví bydlet sama. Doma je ticho, já tam jen sedím, klidně bez hudby a zírám. Jsem ve svojí hlavě a tam je zábavy habaděj.

Ale sezení není pro člověka moc přirozené. Chápej, pro mě ano, jak jsme si již určili. Ale pro moje tělo? Lidi nebyli stvořeni, aby seděli tolik hodin denně. Ráda bych argumentovala, že lidi vůbec nebyli stvořeni, aby seděli, ale nemám pro to žádná data a jsem líná je hledat. Já jenom vím, že jakmile jsem se zvedla a začala trávit víc času na nohou, změnil se mi život. Zní to dramaticky, že ano? Já jsem dramatik srdcem i duší, ale tady nepřeháním.

Začalo to před dvěma lety, když se #HolkyzMarketingu přestěhovaly do Karlína. Já bydlím někde (ne, neřeknu kde!), odkud je na Karlín fakt naprd doprava a tehdy jsem ještě měla zavřené metro. Tak jsem se rozhodla začít chodit pěšky. Kora (můj pes, parťák, princezna) stejně vždy potřebuje ráno vyvenčit a já ji beru do práce každý den. Šetřilo to čas a za třicet minut (přesně) jsem vždycky byla v kanclu. Žádná dlouhá procházka, ale stačilo to. Každý den třicet minut tam, pak zase zpátky. Stal se z toho můj oblíbený rituál. Ráno jsem měla čas na svoje přemýšlení (čti, čumění do blba) a večer jsem vyčistila hlavu od schůzek a mailů. Win win.

Tohle chození podnítilo tehdy první výlet s Kačkou na Šumavu. Rozhodly jsme se vzít batohy a jít na čundr. Obě dvě jsme tehdy byly hodně z formy (promiň, Kačo, ale byly) a ujít tolik kilometrů pro nás bylo opravdu velký. Když jsem se odtamtud vrátila, měla jsem pocit, že se něco změnilo. Něco se ve mě pohlo. Najednou jsem nedokázala sedět na místě.

Tak jsem se rozhodla jít běhat. Šokující. Pro mě, která tehdy měla (na mě opravdu neobvyklých) 90 kilo a byla zvyklá jíst fastfood a sedět na zadku, to šokující bylo. Ale šla jsem. Neměla jsem žádné ambice. Ani cíle. Jenom jsem už nechtěla být statická.

Uběhla jsem možná 2 kilometry. Ale běžela jsem pomalu a za dva dny jsem šla znovu. A pak znovu. Řekla jsem si, že zkusím chodit třikrát týdně. A dodržela jsem to celý jeden rok.

Jak? Jak mohla holka, která nikdy neměla ráda cvičení a vždycky z duše nenáviděla běhání, běhat třikrát týdně celý rok a nepřestat?

Jedno jediné slovo. Disciplína. Já jsem nejdřív moc nechápala, co to znamená.

Nejdřív to pro mě totiž bylo důležité z jiného důvodu. Dala jsem si slib. Můžete tomu říkat závazek, ale já tomu říkám slib. Protože sliby se plní. A já jsem ty, co jsem dala sama sobě, už hodně dlouho neplnila. Tenhle byl nějak jiný. Byl malý, snad i jednoduchý. Třikrát týdně jít běhat, i kdyby to znamenalo, že jdu jenom na 10 minut. Nehlídala jsem počet kilometrů ani rychlost. Jenom jsem šla ven. Ať už pršelo, sněžilo nebo mrzlo. Když jsem menstruovala, když mě bolely nohy. Když jsem měla těžký týden v práci.

Brzy jsem si přišla na to, že motivaci člověk ztratí jako první. Jakmile venku uvidíš déšť nebo musíš vstávat za tmy, motivace prchne, až se jí práší za patami. Hledat ji nemá smysl. Co zbývá, je tvoje vlastní hlava. A ta tě hodlá sabotovat na každém kroku.

Já píšu fantasy, takže kreativní jsem. Ale nikdy nejsem kreativnější, než když se snažím vymyslet, proč NEjít běhat. Moje hlava dokáže vytvořit celý epos o tom, že to fakt není dobrý nápad. Ale já jsem přišla na jednu větu, která mi z tohohle pomohla. Magickou větu, díky které se pokaždé nakonec obleču a vyběhnu. I s kyselým výrazem a dupající.

“Drž hubu a jdi.” Občas je to “Sklapni a jdi.” Ale vždycky ta věta má stejný sentiment. Neposlouchej se. Vypni přítok myšlenek, obuj se a vypadni z domu.

Až pozdě mi došlo, že jsem poprvé ve svém životě skutečně našla disciplínu. Být schopná něco dělat dlouhodobě, i když nemusíte, i když je milion věcí, které by přímo v ten moment byly příjemnější. A tahle disciplína se přeložila do milion dalších aspektů mého života. Mozek je prostě modelína a pokud ho budete hníst dostatečně dlouho, on se vám podvolí.

Samotný pohyb mi pomohl cítit se líp. Až na tu vyhřezlou ploténku, což byla eskapáda, na kterou teď nebudeme vzpomínat, jsem byla schopná. SCHOPNÁ. Doběhla jsem tramvaj bez zadýchání. Moje tělo se mi lépe neslo. Ztratila jsem zakulacení obličeje, díky kterému už jsem se nepoznávala. Konečně jsem zase viděla v zrcadle samu sebe. Získala jsem sebevědomí, které mě rozzářilo.

Ale samotná disciplína mi pomohla všude jinde. Cokoliv jsem se rozhodla začít dělat mi šlo líp, protože jsem chápala, jak toho dosáhnout. Chápala jsem, že se musím chvíli kousnout. Že to bude nepříjemný. Začala jsem trénovat na půlmaraton. A konečně jsem začala konzistentně psát. Protože ani psaní knih není romantické sezení za starožitným psacím stolem. Je to řemeslo. Je to trhání vlasů, kousání nehtů a mazání dvaceti tisíc slov.

Nic mě neodměňuje víc, než vědomí, že jsem si schopna splnit svoje cíle. Už se o ně nebojím. Protože už vím, že když chci, tak se kousnu a prostě to udělám. Najdu si cestu – skrz hluboké bahno, trny a ostré kamení. Dalo mi to do života sebevědomí, které mi nikdy nikdo nevezme. Jsem si jistá, že kdybych nezačala běhat, nikdy bych svou první knihu nedopsala. A kdybych ji nedopsala, můj život by byl stále tam, kde byl před dvěma lety. V čekárně.

Běhám už zhruba rok a půl. A budu běhat dál. Teď mám v plánu pražský půlmaraton a později – kdo ví? Běhat budu pomalu, rychle, dlouho, krátce. Ale běhat budu dál.