Vždycky, když se mě někdo zeptal, co chci v životě dělat, nevěděla jsem, co říct. Přemýšlela jsem, co chce ten člověk slyšet. Chce slyšet moje cíle? Kariérní nebo životní? Zdálo se logické opakovat to, co jsem slyšela jinde. Mít dobrou práci. Hmm. Ale kde? Vybrala jsem si něco, co zní nedosažitelně a to jsem řekla. Ale moje odpovědi jsem vždy kurátorovala podle toho, kde jsem byla. Na střední jsem dělala divadlo. Psala jsem divadelní hry, režírovala, dělala produkci. Tak jsem se chtěla dostat na režii na DAMU.
Později, když jsem začala děla marketing, moje odpovědi se změnily. Pracovat pro nějakou velkou, známou firmu. Třeba. Google, Netflix, Facebook? Dělat na nějakém velkém projektu? Vydělávat hodně peněz? Ne, cestovat. Udělala jsem list zemí, kam se chci podívat. Bylo jich zoufale málo. Cestování mě nikdy nějak zvlášť nezajímalo. Alespoň ne natolik, abych tomu zasvětla celý život. Mít děti? Asi? Ne, to taky nebylo ono… Mít rodinu? Nikdy jsem nějak netoužila po tom mít rodinu.
Když jsem začala profil jsemfeministka, neměla jsem s ním žádné ambice. Několik mě lidí mě tehdy oslovilo, ať napíšu knihu o feminismu. Odmítla jsem je všechny. Nejen, že jsem si připadala zoufale nekvalifikovaná, ale věděla jsem tohle - že pokud někdy napíšu knihu, bude to fikce.
Nikdy jsem si nedovolila doufat nahlas. Vždycky jsem to věděla a tajně o tom snila. Ale za ty roky jsem to řekla jenom pár lidem. Protože vyslovit to znělo jako zaklínadlo. Bála jsem se.
Strávila jsem zhruba 20 let tím, že jsem se snažila dělat něco jiného. A byla jsem v tom dobrá. Vystudovala jsem, udělala jsem si dobrou kariéru. Dělala jsem pro dobré brandy. Vytvořila jsem si život, na který můžu být pyšná. Ale všechno mi to bylo tak trochu jedno. Ano, záleželo mi na tom, abych odvedla dobrou práci. Dokázala jsem pochopit, že to, co dělám, má nějaký smysl. Snažila jsem se dělat věci smysluplně. Ale kdyby někdo luskl prstem a všechno mi to vzal, netruchlila bych příliš dlouho. Protože to nebylo ve skutečnosti moje. Nebyla jsem to já. Bylo to jenom něco, co dělám.
Já jsem vypravěč. Od té chvíle, co jsem dokázala myslet, jsem si v hlavě tvořila příběhy. Od chvíle, kdy jsem se naučila psát, jsem psala. Protože to jsem já. Jsem vypravěč. To je můj skutečný smysl. Moje poslání.
Když najdete to, kým jste, kým skutečně jste, nikdo vám to nemůže vzít. Nikdo a nic. Poslední dva roky pro mě byly tak transformační, jako žádné jiné. Bylo to jako probudit se sama do sebe. Jakkoliv pateticky to zní, našla jsem se. V tvrdé práci, ranním vstávání, slzách a potu. Při osmnáctém kilometru a sto dvaceti tisicímu slovu. Našla jsem Nicole.
Já si dokážu představit hodně věcí. Píšu přece fantasy. Uvěřit je těžší. Nebezpečné. Je to tak nějak horší, než naděje. Ale už není jak se před tím schovat. Moje sny se plní. Protože jsem dopsala knihu a na podzim 2025 vyjde pod nakladatelstvím Laser. Ještě tento rok budete moc vejít do knihkupectví a vzít do ruky mojí knihu. Můj příběh. Šílenství, no ne?
Nikdy bych nedokázala doufat, že se to stane. Přesto jsem vždycky věděla, že se to stane. Dává to smysl?
Ahoj, já jsem Nicole. Jsem vypravěč. A právě proto, že jsem vypravěč, krátká forma Instagramu mi nestačí. Zároveň mě stav sociálních sítí děsí. Děsí mě být na sítích, které ovládají tak odporní lidé. Nechci, aby obsah, který na nich tvořím, vlastnili lidi jako je Zuckerberck. Sítě potřebuju, pracuju s nimi a fungují jako způsob, jak se propojit s čtenáři. Ale ráda bych, abychom se mohli potkávat i jinde.
Proto jsem se rozhodla zaexperimentovat s novou platformou. Minimálně jednou měsíčně tu přibyde nový obsah delšího formátu. O feminismu, o fantasy, o psaní, o marketingu. Jde mi to totiž mnohem jednodušeji, než natáčet Instagram Reels.
Už teď pro vás mám v zásobě několik dalších článků.
Tak se těším příště!
Díky, že čteš. Odebírej, aby ti další článek neunikl.
Ahoj Nicole. Ta Nicole, která je sama sebou ❤️